Čekali templáři na návrat do Čech 700 let?
Když se nad skotskou vysočinou šeří a krajem prostupuje chlad, zříceniny starých hradů zahalí mlha. V tu chvíli se zdá, jako by se čas zastavil. V ponurém tichu jen lehounký vítr šeptá slavná jména dávno zapomenutých rytířů templářského řádu. Právě zde, v kraji legend a válečníků, dodnes kolují příběhy o tajemných mužích, kteří ve Skotsku nikdy nesložili své meče.
Během křížových výprav templáři prosluli výbornou strategií a taktikou. V bitvách dokážou rychle reagovat na změny a opakovaně porážejí početně silnější nepřátelské armády. Získávají klíčová vítězství. Z úspěchů profitují. Z malé skupiny mnichů-válečníků se postupně stává nadnárodní řád s obrovským majetkem, vlastní bankovní sítí a vojenskou silou, která budí respekt i závist. Ve Svaté zemi i po celé Evropě stavějí své pevnosti a spravují rozsáhlé statky. České království nebude výjimkou…
Záruka bezpečí
Historie templářů v českých zemích a na Moravě je dodnes opředena tajemstvím, v němž se prolínají fakta, dohady, mýty i legendy. Řád vstoupil do Čech již v první polovině 13. století a jeho přítomnost zde zanechala stopy, které stále přitahují badatele i snílky. Počátky templářů v Čechách se pojí s rokem 1232, kdy jim český král Václav I. (1205–1253) daruje rotundu sv. Vavřince na Starém Městě v Praze, v místech dnešního kostela sv. Anny, jen několik kroků od Karlova mostu. Zde vytvářejí svou první komendu, která se postupně stává centrem jejich vlivu v Čechách. Odtud spravují své majetky, zakládají špitály a hostince a podílejí se i na obraně cest, jež vedou obchodníky ze západu do nitra země. Přítomnost rytířů, napojených na posvátná místa v dalekém Jeruzalémě, působí v Praze jako příslib ochrany pro cizince. Plnou důvěru v řád templářů má i Václavův dědic, český král Přemysl Otakar II. (kolem r. 1233–1278), který jim svěřuje další strategická místa. V blízkosti samotné Prahy tak vzniká třeba komenda v Uhříněvsi (dnes jde o jihovýchodní součást metropole), kde si rytíři budují dvůr a patrně i tvrz.
Největší sklepení
Na Moravě se templáři objevují přibližně ve stejné době. Důležité sídlo získávají v Čejkovicích u Hodonína, které jim daruje šlechtic Boček z Obřan (asi 1210–1255) kolem poloviny 13. století. Z někdejšího templářského hradu se zde dochovala část sklepení a mohutných zdí, za nimiž podle legend spočívaly tajné rukopisy a poklady. Morava, ležící na významné jantarové stezce, je pro templáře klíčovým bodem. Čejkovice se stávají jedním z nejdůležitějších templářských center celé střední Evropy. Ve zřejmě největším sklepení, které se ve středověku na našem území nacházelo, se rytíři věnují výrobě vína. Kromě výstavby kostelů nebo zakládaní špitálů jsou to totiž také mimořádně schopní hospodáři. Vinařská tradice v Čejkovicích se dodnes přičítá právě jim.
Poselství v kameni
Další působiště templářů se nachází v Jamolicích u Moravského Krumlova, kde dodnes stojí nad řekou Jihlavou zřícenina Templštejnu. Hrad vyrůstá zřejmě v letech 1281–1298 (komenda zde byla doložena už dříve, roku 1279) a jeho stavitelé se v mnohém inspirují nedobytnými anglickými sídly. I když se z něj do současnosti dochovaly jen zbytky, ve své době byl Templštejn bezpochyby jedním z největších na Moravě. Také jeho zdi obestírají záhady podzemních chodeb, ztracených rukopisů a pokladů. Každý kámen zde působí jako ozvěna dávné přísahy, každý skrytý znak jako poselství, která překlenula staletí.
Ztracená rotunda
Rotunda sv. Vavřince, která se stala základem první templářské komendy u nás, byla vystavěna již v první polovině 12. století. Šlo o klasickou románskou stavbu s kruhovou lodí a půlkruhovou apsidou. Jakmile se místa v roce 1232 ujali templáři, začali však rotundu rozšiřovat na kostel. Stěny byly z opukových kvádříků, ty, které použili rytíři, byly však už mnohem pečlivěji opracované. Po zrušení řádu se místa ujali johanité, kteří je vzápětí odprodali jeptiškám dominikánkám. Za jejich éry se zde začalo s výstavbou kostela sv. Anny (dnes kulturní centrum Pražská křižovatka) a rotunda sv. Vavřince nenávratně zmizela. Její existenci v dané lokalitě potvrdil až archeologický výzkum v letech 1956–1957.
Úhlavní nepřítel
„Potřebuji peníze,“ obrací se v roce 1306 francouzský král Filip IV. Sličný (1268–1314) opět na Jacquese de Molay (kolem r. 1243–1314). V té chvíli už dluží templářskému řádu značné sumy, a tak mu velmistr další půjčku odmítne poskytnout, protože ví, že by ji panovník nikdy nesplatil. Tím si z něj však udělá úhlavního nepřítele. Filip IV. se rozhodne řád zničit. 13. října 1307 začíná hromadné zatýkání rytířů, roztáčí se kolo výslechů, při nichž jsou templáři nuceni přiznávat vykonstruovaná obvinění z kacířství a dalších zločinů. Papež Klement V. (1264–1314) sice roku 1308 vydáním Chinonského pergamenu tajně uděluje velmistru Jacquesi de Molay a dalším rytířům odpuštění, ale pod tlakem francouzského krále v roce 1312 vydává bulu Vox in excelso, kterou templářský řád oficiálně ruší, což má dopad i na situaci v Českém království… Jak rychle vyrostla jejich sláva, tak rychle se zase rozplynula. Na našem území majetky templářů, které nashromáždili během méně než 100 let, často přecházejí k johanitskému řádu nebo do královských rukou.
Skotové je nevydají
Zatímco u nás a v mnoha ostatních evropských zemích byl řád templářů zlikvidován, ve Skotsku přežil. Církevní dekrety zde ztrácejí svou moc a loajalita má jiná jména. Skotský král Robert Bruce (též Robert I.; 1274–1329) je tehdy exkomunikován, a necítí se tak vázán papežskými rozhodnutími. Nezruší tedy skotský templářský preceptoriát, založený roku 1128 v Ballantrodoch (dnešní vesnice Temple v Midlothianu) s podporou krále Davida I. (1085–1153). Právě sem se uchýlí templáři, kteří unikli před pronásledováním z Francie. Přinášejí s sebou i část řádového pokladu. Filip IV. sice žádá jejich vydání, ale skotský parlament roku 1309 jeho prosbě nevyhoví. Robert Bruce místo toho poskytne templářům azyl a ti pak na oplátku bojují po jeho boku v památné bitvě u Bannockburnu v červnu 1314. Jejich zkušenosti klíčový střet rozhodnou ve prospěch Skotů. Anglický král se musí na dlouhou dobu definitivně smířit se skotskou nezávislostí.
Mimo hranice času
Řád templářů ve Skotsku prosperuje i v dalších staletích. V 18. století je jeho velmistrem princ Karel Edward Stuart (1720–1788), známý jako „Mladý pretendent“, vnuk anglického, skotského a irského krále Jakuba II. (1633–1701). Templáři si zde udrží autonomii až do dnešních dnů a stále se scházejí k obřadům na templářském hradě Balgonie. Díky nim se po roce 2000, zhruba po 700 letech, vracejí templáři i na území České republiky. Před čtvrtstoletím se Petr Vojtíšek, potomek šlechtického rodu von Hahn a hrabat z Levantis, a Svatopluk Haugwitz, potomek knížecího rodu z Haugwitz a Biskupitz, vydali do Skotska. Možná netušili, že se vrátí s posláním přesahujícím hranice času…
Porozumět světu
Díky nim dnes v Praze znovu zaznívají slova pronesená před devíti staletími. Nebylo to ovšem až tak snadné a na přijetí do řádu si tito dva muži počkali skoro pět let, během nichž museli prokázat, že i cizinci mohou být ve Skotsku hodni bílého pláště s červeným křížem. Těmto dvěma mužům, kteří jsou v současnosti představiteli české kapitulní rady, vděčí desítky novodobých templářů za svoji existenci. Skotští templáři spolu s obnovenou českou větví představují jediný skutečný středověký templářský řád fungující dodnes pod původním latinským názvem Pauperes commilitones Christi templique Salomonici. „Dnešní svět trpí duchovní prázdnotou, lidé hledají smysl, ale nacházejí jen konzum. My nabízíme cestu k hlubšímu porozumění sobě i světu,“ vysvětluje dr. Petr Moidl, převor české větve řádu. „Nejde o nostalgii po středověku, ale o živé hodnoty, které mohou měnit člověka i společnost,“ dodává. Vojtěch Merunka, Eva Voglicková.
Návrat ke kořenům
Sídlo kancléřství českých templářů se dnes nachází v Platnéřské ulici v Praze 1, nedaleko od prvního templářského sídla z roku 1232. Pravidelné rituály se konají v chrámu Nejsvětějšího srdce Páně v areálu kláštera Sacré Coeur v Praze 5. Pasování nových rytířů probíhá obvykle na hradě Balgonie ve Skotsku, někdy také při slavnostních ceremoniích v Praze. Cesta k templářskému zasvěcení přitom trvá roky. Kandidát zkoumá své motivace, studuje historii řádu a poznává křesťanskou spiritualitu, než je připuštěn ke slavnostnímu aktu. „Není to klubová činnost,“ zdůrazňuje převor Petr Moidl, „ale proměna života. Templář se nezříká světa, ale učí se jej vidět očima víry a sloužit mu s čistým srdcem.“ Řád podporuje seniory nebo pomáhá rodinám v krizi. Podílí se také na projektu Filantropia, který je určen matkám samoživitelkám. „Templářský meč dnes nehájí Svatou zemi, ale chrání lidskou důstojnost,“ dodává rytíř Michal Soukup.
Zdroj: Magazín History