Královská zloba nedokázala vymazat templáře z paměti
Když se v prachu východního bojiště rozezní kovový náraz zbraní a nad linií jezdců se zvedne černobílý bojový prapor templářů, není to jen kus látky. Je to slib. Slib, že nikdo neustoupí, dokud prapor vlaje. Znamení, že kázeň je silnější než strach a řád mocnější než instinkt přežít.
Templáři nad muslimy nevítězili kouzly ani tajemnými rituály. Vítězili železnou disciplínou, přesnou organizací a chladnou, až děsivou rozhodností, kterou jejich protivníci pocítili dříve, než se první kopí zabořilo do štítů. Příběh Řádu chudých rytířů Krista je i po sedmi staletích živý, dráždivý a plný otázek…
Absolutní disciplína
„Templáři nepřinesli na bojiště žádnou technickou revoluci. Jejich skutečná inovace spočívala jinde – v absolutní disciplíně,“ shodují se moderní vojenští historikové. Současný odborník na středověké válečnictví John France z Walesu tvrdí, že řád vytvořil něco do té doby nevídaného: stálou, profesionální těžkou jízdu, která svou organizací překonávala i královské armády. Zatímco feudální vojska byla shlukem vazalů s rozdílnou motivací, templáři tvořili jeden celek – vycvičený, řízený a připravený zemřít na povel. Tím nepřítele ohromovali, až přímo děsili.
Míří na střed
Země duní pod kopyty válečných koní. To se templářská těžká jízda rozjíždí plnou rychlostí proti protivníkovi. Cílem je v jeho řadách způsobit zmatek a paniku. Těžcí koně, štíty a kopí vytvářejí klín, který má prorazit střed nepřítele a následně rozvrátit jeho křídla. Síla této taktiky spočívá v opakovatelnosti. Templářský útok není chaotickým náporem rytířů lačných po slávě, ale přesně načasovaným nárazem. I po ztrátách rytíři-mniši dokážou znovu sešikovat své řady a opět udeřit. Pokud pod nimi kůň padne, poradí si také na zemi. Umí bojovat v těžkém terénu a využívat jeho přirozených překážek k dalším výpadům. Disciplína i bez manévru přináší zkázu. Díky své taktické flexibilitě jsou templáři v křižáckých armádách využíváni v nejnebezpečnějších situacích – na čele útoku nebo pro krytí ústupu.
Prapor, který stmeluje
Černá a bílá. Dvě barvy, které francouzský kronikář Jacques de Vitry (1160/1170–1240) vykládal jako přísnost k nepřátelům a laskavost k přátelům. Beauséant, templářský prapor, není pouhým symbolem, kde černá odkazuje k hříšnému světskému světu, zatímco bílá značí čistotu a spásu. Je srdcem řádové taktiky. „Beauséant à la rescousse!“ „Beauséant na pomoc!“ Když se toto zvolání rozlehne bojištěm, všichni vědí, co to znamená. Řádová pravidla jsou neúprosná – ustoupit je zakázáno, dokud vlaje alespoň jeden z těchto praporů. Teprve jeho ztráta opravňuje bratry stáhnout se pod nejbližší křesťanskou korouhev, často johanitů. Prapor chrání vybraná stráž pěti až deseti nejstatečnějších rytířů – mužů, kteří vědí, že jejich úkolem není přežít. Není divu, že kroniky opakovaně popisují východní bojiště posetá mrtvými, zatímco prapor stále vlál a kolem něj stálo několik posledních templářů. Nejde o hrdinství v moderním smyslu slova. Jedná se o poslušnost. Řád stojí nad životem jednotlivce.
Bankéři bez peněz po kapsách
Templáři jsou chudí rytíři Krista, a přesto spravují bohatství, jaké nemá v Evropě obdoby. Legenda o kamenném kolečku, které poutník předložil v Jeruzalémě a obdržel své peníze, je ovšem mýtus. Skutečnost je méně romantická, ale o to převratnější. Řád vytváří propracovanou síť bezhotovostních převodů. Peníze je možné uložit v Londýně a vybrat v Akkonu či Jeruzalémě prostřednictvím listin, pečetí a účetních knih. Londýnský Temple Church funguje jako klíčový uzel evropských vkladů. Poplatky jsou účtovány obezřetně – často skryté v kurzech nebo označené jako dary, aby nebyl porušen zákaz lichvy. Výsledkem je instituce umožňující bezpečné cestování bez hotovosti, správu královských pokladen i mezinárodní převody dávno před vznikem moderních bank. Templáři sice bankovnictví nevynalezli, oni ho však institucionalizovali.
S podporou papeže
Tři papežské buly proměňují řád templářů v nadnárodní instituci. Omne datum optimum z roku 1139 jim zajišťuje obrovskou nezávislost, osvobození od desátků a daní i právo ponechat si válečnou kořist. Milites Templi, vydaná o pět let později Svatým otcem Celestýnem II. (†1144), jim otevírá cestu k rozsáhlým finančním sbírkám. Pokud jim věřící přispějí, dočkají se zvláštních, nadstandardních odpustků. Ostatní příslušníci duchovenstva mají navíc templáře podporovat a chránit. Militia Dei hned z následujícího roku pak jen potvrzuje právo templářů svobodně cestovat, pohřbívat bratry a spravovat vlastní majetek. Instituce, která díky těmto papežským bulám vzniká, bude napříště stát mimo dosah místních biskupů a postupně i mimo kontrolu světských vládců. Právě tato výjimečnost se ale pro templáře stane smrtící. Za úsvitu 13. října 1307 se po Francii rozjíždějí královští úředníci. Brány komend se uzavírají, bratři jsou zatýkáni a řád je na příkaz krále Filipa IV. Sličného (1268–1314) likvidován.
Pražské svítání
Přesně o 700 let později, 13. října 2007, zazní v pražské katedrále sv. Víta varhany. Česká země vzdává templářům tichou poctu bohoslužbou. Za tímto výjimečným okamžikem stojí Svatopluk Haugwitz, příslušník starobylého šlechtického rodu, a kanovník Václav Wágner. Už v půl sedmé ráno dorazila rota Armády ČR, zajištěná plk. Václavem Prokešem, a chrám se zaplňuje desítkami vojáků, rytířů a delegací templářských komunit ze Skotska, Itálie a Španělska. Nechybí ani zástupci johanitů či rytíři Řádu sv. Konstantina. Před započetím samotné bohoslužby přednáší Haugwitz krátký projev, v němž připomíná, že po zrušení řádu ve 14. století se část templářů uchýlila do Skotska, kde našla ochranu mimo dosah francouzské koruny. Skotský parlament templáře roku 1309 králi Filipovi IV. odmítl vydat a panovník Robert I. Bruce (1274–1329) jim naopak poskytl azyl. V tamním prostředí tak mohli templáři pokračovat v řádových tradicích a předávat své duchovní i rytířské dědictví dál. Díky podpoře místních šlechtických rodů se templářská přítomnost ve Skotsku udržela i v době, kdy jinde zcela zanikla.
Hodnoty nikdo neupálí
Dav, který se v říjnu 2007 schází v pražské katedrále, je důkazem, že úsilí francouzského krále o 700 let dříve bylo marné. Sice zlikvidoval organizaci, ale templáře z lidské paměti vymazat nedokázal. Dějiny templářů se často vyprávějí tak, jako by skončily ohněm hranic a popelem rozmetaných pečetí, jenže některé příběhy pádem institucí nekončí. Řády mohou být rozpuštěny. Pečeti rozdrceny. Jména vymazána z listin. Hodnoty, jež člověk přijme za své, ale nelze zatknout ani upálit. A dokud existují lidé, kteří se dlouhodobě věnují uchování paměti a duchovního odkazu řádu, příběh templářů neskončil. To je i případ Dr. Petra Pavla barona Moidla, kancléře a převora české větve templářského řádu, která u nás působí již od počátku 21. století.